Novinky

Karel Čapek o R.U.R.

KAREL ČAPEK O R.U.R.

Co se mne týče, doznávám, že jako autor jsem se více než o Roboty zajímal o lidi.“

 

O SLOVĚ ROBOT

 

Zmínka prof. Chudoby o tom, jak se podle svědectví Oxfordského slovníku ujalo slovo Robot a jeho odvozeniny v angličtině, mne upomíná na starý dluh. To slovo totiž nevymyslel autor hry R. U. R., nýbrž toliko je uvedl v život. Bylo to tak: v jedné nestřežené chvíli napadla řečeného autora látka na tu hru. I běžel s tím za tepla na svého bratra Josefa, malíře, který zrovna stál u štafle a maloval po plátně, až to šustělo. „Ty, Josef,“ začal autor, „já bych měl myšlenku na hru.“ „Jakou,“ bručel malíř (opravdu bručel, neboť držel při tom v ústech štětec). Autor mu to řekl tak stručně, jak to šlo. „Tak to napiš,“ děl malíř, aniž vyndal štětec z úst a přestal natírat plátno. Bylo to až urážlivě  lhostejné. „Ale já nevím,“ řekl autor, „jak mám ty umělé dělníky nazvat. Řekl bych jim Laboři, ale připadá mně to nějak papírové.“

„Tak jim řekni Roboti,“ mumlal malíř se štětcem v ústech a maloval dál. A bylo to. Tím způsobem se tedy zrodilo slovo Robot; budiž tímto přiřčeno svému skutečnému původci.

Lidové noviny 24. 12. 1933

 

 

R. U. R. je vlastně převod pověsti o Golemovi v moderní formu. To mně ovšem napadlo teprve, když kus byl hotov. „U čerta, to je vlastně přece Golem,“ řekl jsem si, „Robot je Golem, provedený v masové tovární výrobě.“ Jméno Robot, Roboti vynalezl můj bratr Josef. Odkud ostatně je jméno odvozeno, není třeba, ač je slovanského původu, žádnému Němci objasňovat. Co je robot, ví přinejmenším každý německý sedlák. Je zajímavé, že W. U. R. nebo R. U. R. je také od anglického jevištního provedení   anglickým   slovním   výrazem   a   je   uvedeno   v   anglickém jazykovém slovníku. Při příležitosti polního cvičení anglických vojenských oddílů jmenovala se pak jedna z operujících armád „armádou Robotů“ (Robots-Army). Sám dnes už ani nevím, v kolika řečech bylo mimoto W. U. R. ještě provedeno. Hru jsem také víckráte neviděl po generální zkoušce v zdejším českém divadle.

Úryvek ze sloupku Karla Čapka „R. U. R.“, Prager Tagblatt 23. 9. 1935

 

 

Dr. Hilar kdesi namítl - jistě právem - proti mému kusu, že vlastně nepředvádí rozporu Robotů s lidmi. Je to pravda; jenže mně nešlo o Roboty,  nýbrž  o  lidi.  Uvažoval-li  jsem  o  něčem  usilovně  při  stavbě dramatu, tedy to bylo o těch šesti nebo sedmi lidech, kteří měli být představiteli lidstva. Ano, horoucně jsem chtěl, aby ve chvíli, kdy nastává útok Robotů, cítil divák, že nyní jde o něco nekonečně cenného a velikého, a to že je lidstvo, člověk, to že jsme my. O toto „my“ šlo nejvíce, to byla vůdčí myšlenka, to byla tendence, to byl vlastní program celé práce. Myslel jsem na hodnoty lásky a práce, nadšení a víry, heroismu a tvořivosti; na práci ducha, na bodrost a obětavost, na prostotu a zbožnost, na velikou ctižádost a útlý soucit, na lidské dobyvatelství - ach, bylo to snad pošetilé, ale chtěl jsem, chtěl bych v těsných mezích dvou nebo tří hodin uprostřed maličké hrstky lidí ukázati, co lidstvo bylo. Dovedeme si stěží mysliti, že by se mluvilo o lidstvu jako o vymírajícím nebo vymřelém rodu. Představte si však, že byste stáli nad hrobem člověčenstva; kdybyste byli sebevětšími škarohlídy, jistě byste si uvědomili božský význam vyhynulého rodu a řekli byste - také vy: Byla to veliká věc, být člověkem. Ano,  myslil  jsem  především  nebo  výhradně  na  lidské  plémě. Techniku, pokrok, ideály, víry, to vše mi bylo spíše ilustrací lidského pokolení než smyslem hry.

Úryvek ze sloupku Karla Čapka „JEŠTĚ R. U. R.“,Jeviště, 24. 2. 1921

 

Nemohu si pomoci, já stojím za všemi; snad proto píši komedie místo dramat. To je mé neukojitelné dojetí ze života, že se musím zastávat všech. Stejně je tomu v mých Robotech. Tady zase mají všichni pravdu. Má ji Domin se svým nadčlověčským snem, má ji Fabry se svým technickým pokrokem, má ji Busman i Alquist, má ji Helena, mají ji Roboti. Každý si tu svou pravdu musí tragicky odnést, neboť jinak by nebyla veliká. A jako v Loupežníkovi se po konfliktu pravd žije dál - žije teskně, ale hluboce - tak i v Robotech život přetrvá všecky ty ztroskotané pravdy; neboť kdyby nebylo důvěry v život, mohl bych se jít oběsit. Nic u mne nekončí smrtí. Neříkám, že život (v nějakém vitalistickém smyslu) je sám řešením a účelem všeho; ale je věčným závěrem, pokračováním a usmířením všeho, a prosím vás, tuhle usmiřující stránku mi nechte.

Úryvek ze sloupku Karla Čapka „Musím dále“, Lidové noviny 18. 6. 1922

 

Nejsem si zcela jist tím, co jsem napsal, ale vím velmi dobře, co jsem chtěl napsat. Chtěl jsem napsat komedii zčásti o vědě, zčásti o pravdě. Starý vynálezce pan Rossum (jehož jméno v angličtině znamená pan Intelekt nebo pan Mozek) není více méně než  typickým  představitelem  vědeckého  materialismu  minulého  století. Jeho touha vytvořit umělého člověka - v chemickém a biologickém, nikoli mechanickém slova smyslu - je podnícena hloupým a umíněným přáním dokázat, že Bůh je zbytečný a nesmyslný. Mladý Rossum je moderní vědátor,  kterého  netrápí  metafyzické  ideje;  vědecký  experiment  mu  je cestou k průmyslové výrobě, nestará se o důkaz, ale o výrobu. Vytvořit homunkula je středověká idea, a chceme-li držet krok s dnešním stoletím, musí se toto tvoření převést do masové výroby. Okamžitě jsme v zajetí industrialismu; tato strašlivá mašinérie se nesmí zastavit, protože kdyby se zastavila, zničila by život tisíců. Naopak, musí se pokračovat rychleji a rychleji, i když se tak v tomto proudu ničí tisíce a tisíce jiných existencí. Ti, kdo si myslí, že ovládají průmysl, jsou jím ovládáni sami; Roboti se musejí vyrábět,  přestože  jsou,  nebo  spíše  protože  jsou  válečným  průmyslem. Výplod lidského mozku se nakonec vymkl lidem z rukou. To je komedie o vědě.

A nyní moje druhá idea, komedie o pravdě. Generální ředitel Domin ve hře dokazuje, že rozvoj techniky osvobozuje člověka od těžké tělesné práce, a má pravdu. Tolstojovský Alquist naopak věří, že rozvoj techniky člověka démoralizuje, a já myslím, že má také pravdu. Busman myslí, že jedině industrialismus je schopen vyhovět moderním potřebám; má pravdu. Helena se instinktivně bojí celé této lidské mašinérie, a má velice pravdu. A konečně Roboti sami se vzbouří proti všem těmto idealistům, a jak se zdá, mají také pravdu.

Úryvek ze sloupku Karla Čapka „Význam R. U. R.", The Saturday Review 23. 7. 1923

 

 

Když se [autor] nedávno dočetl, že v Moskvě natočili veliký film, ve kterém rozdupávají svět mechaničtí Roboti, řízení elektromagnetickými vinami, dostal chuť protestovat proti tomu aspoň jménem svých vlastních Robotů. Jeho Roboti nebyli totiž mechanismy.

Nebyli uděláni z plechu a koleček. Nebyli oslavou strojového inženýrství. Myslil-li autor při nich na nějaký div lidského ducha, nebyla to technika, nýbrž  věda.  Přímo  s  hrůzou  odmítá  odpovědnost  za  myšlenku,  že  by mašiny mohly nahradit lidi, a že by se v jejich kolečkách mohlo probudit něco jako život, láska nebo vzpoura. Považoval by tuto ponurou vyhlídku za neodpustitelné přecenění mechaniky, nebo za těžkou urážku života.

Autor Robotů se dovolává toho, že to musí vědět nejlíp; pročež prohlašuje, že jeho Roboti vznikli docela jinak, a to cestou chemickou. Myslil na moderní chemii, jež v různých emulzích (nebo jak se tomu říká) nachází látky a útvary, které se v něčem chovají podobně jako živá hmota. Myslil na chemii biologickou, která objevuje nové a nové chemické činitele mající přímý a regulující vliv na živou hmotu; na chemii, která nalézá a zčásti už i sestrojuje ty různé enzymy, hormony a vitamíny, jež dávají živé hmotě schopnost růst a množit se a pořizovat jiné životní záležitosti. Snad by  jako  vědecký  laik  dostal  chuť  imputovat  této  trpělivé  a  geniální učenecké páračce, že jednou ve zkumavce vyrobí umělou cestou živou buňku; ale z mnoha příčin, k nimž náleží úcta k životu, se nemohl odhodlat, aby zacházel tak lehkomyslně s tímto tajemstvím. Proto dal chemickou syntézou vzniknout nové hmotě, která se prostě chová jako živá; je to organická látka, jiná než ta, ze které je vybudována živá buňka; je to něco jako  jiná  alternativa  života,  hmotný  substrát,  ve  kterém  by  se  mohl vyvinout život, kdyby se nebyl dal od začátku jinou cestou. Nemusíme si myslit, že na naší planetě byly vyčerpány všechny možnosti tvoření. Autor Robotů by považoval za vědecký nevkus, kdyby dal oživnout mosazným kolečkám, nebo vyrobit ve zkumavce život; podle jeho představy byl jenom vytvořen  nový  podklad,  který  se  tedy  mohl  stát  vehiklem  života  -  ale života, který zůstává nesestrojitelným a nepochopitelným tajemstvím. Ten život se naplní teprve tehdy, když se (s vynaložením značné nepřesnosti a mystiky) Roboti stanou dušemi. Z čehož je patrno, že autor nevymýšlel své Roboty s technickou pýchou strojního inženýra, nýbrž s metafyzickou pokorou spiritualisty.

Nuže, není vinou autora to, co lze nazvat světový humbuk s Roboty. Autor nemínil poslat na svět panáky z plechu, nadívané kolečky, foto- buňkami a jinými mechanickými hejbly. Ukázalo se však, že dnešní svět nestojí o jeho vědecké Roboty a že si je nahradil Roboty technickými; ti jsou, jak zřejmo, pravá kost z kosti našeho věku. Svět potřeboval Robotů mechanických, neboť věří ve stroje víc nežli v život; je víc fascinován technickými divy než zázrakem života. Pročež autor, který chtěl svými vzbouřenými Roboty, usilujícími o duši, protestovat proti mechanické pověře naší doby, se nakonec hlásí o něco, co mu nemůže nikdo upřít: o čest, že byl poražen.

Úryvek ze sloupku Karla Čapka“Autor robotů se bráni“, Lidové noviny 9. 6. 1935

 

Na fotografii Karel Čapek a Otakarem Vočadlem a jeho rodinou. Surbiton, 29. 6. 1924

Připravil Hasan Zahirović

 

 

« zpět